Jsme jako národ ztracený případ?

Nevím, jak vám, ale mně dlouhou dobu připadal český národ ztracený.

Máme letos výročí dvaceti let od pádu komunismu a bilancování dosažených dvaceti let svobody mi přišel spíše hodně tristní. Společnost funguje pořád na starých komunisticko-klientských principech, zkorumpovanost je jedna z charakterových vlastností zástupců veřejnosti i některých pracovníků v akademické obci. Je to tak běžné, že se nad tím málokdo pozastaví. A pokud se pozastaví, není vyprovokována větší vlna odporu v rámci širší společnosti. Myslím, že korupce v české politice je dobrý příklad - obecně vzato je v českém prostředí politik vnímán jako člověk, který hraje špinavou hru, už nás to ani nepřekvapí. V západních státech by politik, který zneužije státní peníze či získá něco protizákonně skončil na kariérní dráze politika, novináři by jej mediálně zničili a ztratil by podporu svých kolegů i voličů. V našem prostředí prostě jede často dál.

České zpravodajství je spíše neobjektivní přejímání tendenčních prozápadních postojů (především co se týká některých válečných konfliktů a politicko-strategických přístupů k nim) a novinových zpráv nepodstatného charakteru z prostředí "západního světa" (jak je relevantní zpráva, že nějaká opilá koza v Bostonu málem spadla pod vlak v metru, že to musí být v hlavním zpravodajství ČT? Copak se ve světě za ten den nestalo nic důležitějšího?).

V televizi a rozhlase se teď pořád mluví o 17. listopadu a mně se chce hystericky smát. K čemu je dobrá svoboda, když lidé stagnují? S otevřením trhu se rozmohlo těžké konzumerství, jeden z rysů západního kapitalistického systému. Tento rys jsme převzali, ale co se týká uvažování máme pořád stejné vzorce přemýšlení i chování. Totalita lidi aspoň vyburcovala k aktivitě, demokracie počesku naopak v lidech vzbuzuje falešný pocit svobody a nulovou potřebu danou společnost nadále kultivovat a rozvíjet. Spousta lidí nechápe, že 17. listopad 1989 byl začátek, nikoli konec.

Ale nechci být dnes negativní, ba naopak. Vím, že to zabere jednu i dvě generace, než lidé změní svůj přístup a budou uvažovat a jednat skutečně demokraticky na bázi občanské společnosti. Proto vkládám své naděje do generací mladších, i když nechci samozřejmě generalizovat a věřím, že se naleznou i ve starších generacích lidé, kteří chápou, co to znamená pluralitní demokratická společnost. Mile mě včera překvapilo studentstvo jednoho gymnázia, kde jsem pořádala workshop na téma uprchlictví a lidských práv. Má zkušenost s dětmi a dospívajícími byla zatím doposud poněkud negativní - většinou přejímali názory svých rodičů, kterak je každý cizinec nebezpečná hrozba pro naši společnost, neboť nás zde chce jen vyžírat a zanést sem nemoci, vlastní zkušenosti s cizinci neměli, ale bylo jim jasné, jak lidi především na východ od našich hranic nejsou pro naši společnost vůbec žádným přínosem - hažme je do jednoho pytle a ideálně pryč s nimi. Studenti ze včerejšího setkání mě naprosto fascinovali - diskutovali nad problémy, vyjadřovali svá stanoviska oproštěná od nánosu stereotypního vnímání cizinců a menšin a co víc, zajímalo je, jak fungují nastavené procesy, jak je lze změnit, přistupovat k nim kriticky a kreativně.

Měníme se a to mě těší.