Chodím na přednášku, kterou vede jedna vyučující z Velké Británie. Je vtipná, chytrá, sebevědomá. Říkám si, jiný typ vzdělání a sociálně-kulturního prostředí.. to dělá svoje.
Tato chytrá, vtipná a sebevědomá paní na první přednášce označila Českou republiku za východní Evropu. Ozval se ve mně malinký vlastenecký hlásek, o kterém jsem netušila, že ho mám.. východní Evropa? To asi tak dobré vzdělání nemá, když neví, kde leží Česká republika, pomyslela jsem si a vzpomněla si na pár rozhovorů s lidmi z Velké Británie, kteří nemohli vzít přes srdce, že už nejsme Československo, že zde máme technologii jako je internet a že není v naší zemi válka (záměna s Čečenskem je moje poměrně běžná zkušenost.. koneckonců, patříme taky pod carské Rusko.. že..). Pche, řekla jsem si, stejná jako její krajani.
Můj malý vlastenecký uražený hlásek začal obhajovat naše právo na "Středoevropanství". Říkal si, že Česká republika je přeci ve střední Evropě.. někteří by to třeba dotáhli ještě dál a řekli by, že je v srdci Evropy (stejně jako je v srdci Evropy pro Estonce Estonsko a pro Slovince Slovinsko..).
A pak můj tichý hlásek utichl a začal přemýšlet. Geograficky asi patříme do střední Evropy - pokud do Evropy nepočítáme Rusko.... historicky? To je asi to jádro problému a důvod toho, proč jsme stále pokládáni za východní Evropu.
Letos to bude dvacet let od konce čtyřicetileté deformativní vlády komunismu. Ten se podepsal na našem "středoevropském" myšlení v mnohém.
V uvažování a způsobu chování lidí. V postoji k "cizákům, kteří nás sem chodí jen vyžírat". Ve skryté či méně skryté xenofobii ("nejsem rasista, ale nemám rád Cikány, Němce, Rusy, Vietnamce, Araby a jiné přivandrovalce"). V přístupu k odlišným názorům a stanoviskům než máme sami. V nepochopení toho, co to znamená pluralitní demokratická společnost s různorodými proudy myšlení a chování a předpoklad, že budeme mít všichni stejný názor, pokud ne, jsou ti "odlišní" divní (v lepším případě) a nebezpeční debilové (v horším případě). Ve fádní unifikovanosti, která se pořád projevuje i v mladší generaci.. třeba té mé, která z komunismu pamatuje maximálně zastaralou učebnici se sovětským vojákem a malým dítětem, které mu děkuje. V neschopnosti se projevit, zapojit do debaty a otevřeně vyjádřit, co si člověk myslí. V tiché ušlápnuté maloměštácké závisti nad něčím, co teď nemáme. V politické apatii, kdy namísto aktivního politického seberealizování sedíme doma a nadáváme, co je to za hovada v té politice (pokud se o ní vůbec bavíme). V rozumbradování "já to vím nejlíp, ostatní nemají pravdu". V pesimistickém postoji, že to stejně všechno stojí za hovno. V zakomplexovanosti, nízkém sebevědomí a hleďění si svého. V hrabání na vlastním písečku bez zájmu o okolí, hlavně nevyčuhovat, seřadit se, raz dva tři a kdo neskáče, není Čech.
Když nad tím přemýšlím, tak s mou vyučující musím bohužel souhlasit. Žijeme v (post)komunistickém skanzenu.