Raduza | Dopolední imprese (část 2.)

Kruh je téměř uzavřen

Před čtrnácti dny jsem započala strastiplnou výpravu.

Při ní jsem usilovala o začlenění do přijímacího procesu zasvěcení druhého stupně (rozuměj potvrzení o připuštění k magisterským státnicím).

Před čtrnácti dny mi má průvodkyně na cestě (paní sekretářka) sdělila, že musím být trpělivá a vyčkat, až mi některý z vyšších kněží stvrdí onen seznam mých studijních výsledků. 

Jelikož na mě má průvodkyně zapomněla a neposlala mi depeši, že potvrzení je možno si vyzvednout, vydala jsem se na vlastní pěst (po telepatické domluvě s duchovními bytostmi) vyzvednout si onen vzácný kus papíru. Vskutku, již na mě čekal na oltáři mé průvodkyně a já se tetelila blahem, že mohu vykonat další krok ke splnění mé výpravy.

S bázní a úžasem jsem se vydala na studijní oddělení, abych zde onen papír o sedmi stranách (jak příhodně židovsko-křesťansky symbolické) nahradila papírem jediným a vskutku pravým o jedné straně, který mě opravňuje předstoupit před komisi zkušební, státnicovou.

Něco málo před jedenáctou jsem se zařadila do řady k ostatním bratřím a sestrám, kteří vykonávají podobné úkony a čekala jsem, až budu moci vstoupit do svatyně k paní referentce. Přestože na těchto výpravách není čas tolik důležitý, stupňovala se má otrávenost přímo úměrně s nemilosrdně se pohybující ručičkou hodin. V mezičasí jsem si krátila chvíli rozjímáním nad tím, kolik lidí je přede mnou, kolik času stráví ve svatyni a dokonce jsem si počítala šance dostat se do svatyně před ukončením přijímacích hodin. Obdivovala jsem též výzdobu předsálí svatyně (rozuměj chodbu studijního oddělení), které se pyšní několika vzácnými exponáty úředních listin z 21. století vyvěšených na skvostně vyhotovených nástěnkách. Jak řada postupovala dopředu, naskytla se mi též příležitost pozorovat z okna kolemjdoucí a též jsem si mohla povšimnout mistrovsky vyřezávaného okenního rámu natřeného na bílo.

Po půl hodině čekání mi však začala docházet trpělivost, neboť i přes svou ne příliš velkou oblibu v počtech jsem si spočítala, že pokud každý člověk přede mnou stojící bude uvnitř svatyně studijní referentky deset minut, nebudu mít tu čest do oné svatyně vstoupit. Přišlo mi to v tu chvíli vskutku tristní, neboť jsem měla přichystanou obětinu (sedmistránkový seznam s předměty) i iniciační předmět (průkazku ISIC). Tolik jsem toho zažila a neměla by na mě dojít řada?

Několik minut před dvanáctou vyšla ze svatyně samotná paní referentka (je obtížné ji vidět na vlastní oči mimo prostory svatyně a myslím, že je obtížné ji vidět i za denního světla, přeci jen některým světlo nedělá dobře....), což jsem pokládala samozřejmě za velkou čest, nicméně nám sdělila, že hodlá zavřít bránu svatyně přesně ve dvanáct a že tedy nemáme čekat, že bude přetahovat čas určený k přijímání, protože musí něco pozřít a pak ji čeká další složitý úkon, a že další možnost, jak se s ní setkat je až v pátek.

Mírně se ve mě vzbuzovala podrážděnost a rozhodla jsem se, že to tak nenechám. Když ve dvanáct hodin bylo jasné, že mě opravdu nepřijme, šla jsem zaklepat na jiné dveře, za nimiž sídlí velmi milá paní referentka. Ta mě přijala i přesto, že bylo po dvanácté (!) a i přesto, že nemusela, protože to není její úkol ani povinnost. Převzala ode mne sedmistránkový dokument a vydala mi za něj jedno malé papírové  potvrzení o připuštění ke státnicím.

Slavnostně jsem tu skvostnou relikvii odnášela k mé průvodkyni do nebeského kruhu pátého patra našeho ústavu, což zakončilo mou strastiplnou výpravu za relikvií. Oficiálně tedy mohu předstoupit před zkušební komisi, která určí, zda mi udělí či neudělí zasvěcení druhého stupně (magisterský titul). Inu, kruh  tohoto přechodového rituálu se uzavře v brzké budoucnosti a já budu žít spokojeně navěky.

P.S. Toto z člověka udělá příprava na státnice z religionistiky.