Raduza | Poklidný sobotní den s paintballem

Sobota, 9:00, parkoviště Army Parku za vesnicí Hajany u Brna. Postávám v hloučku s dalšími nadšenci, kteří si chtějí vyzkoušet paintball.

Říká se, že je méně realistický než airsoft, kde se taky střílí a hraje na paka v uniformách, ale co do bolesti z létajících kuliček mi to příjde prašť jak uhoď. Setkáváme se s instruktorem, který nás posílá do šatny, abychom se převlékli do maskáčových kombinéz a oblékli si chránič na krk, rukavice a šátek. Venku dostáváme ještě ochrannou helmu a zbraň se zásobníkem plným kuliček a pár nezbytných informacích o tom, co nás čeká. 

Pak už jen vyjdeme kopec a dostáváme se do "zázemí" či jakéhosi útočiště, které je od hracího hřiště odděleno sítí chránící před zbloudilými kuličkami. Zde se rozdělujeme na dvě držstva a dostáváme první úkol - vystřílet co nejvíce protihráčů a otestovat si tak terén. Nasazuji si přilbu, snímám ochranný návlek ze zbraně a vyrážím. Naše družstvo je chaotické a strategicky nerozhodné a tak nás protihráči dostanou poměrně brzy. Na tyto hrátky však máme celé dopoledne a část odpoledne, takže to není zase taková škoda. Aspoň vím, jak váží zbraň a jak je nepohodlné pobíhat na přímém slunci v kombinéze s helmou na hlavě, která páchne po formaldehydu.

Ve druhém kole střílečky už se nenechám zabít tak rychle a daří se mi schovat se do zákopů a za bedny, které jsou pro tyto účely na celém hřišti rozmístěny. V nestřeženou chvíli zakopnu o pahýl, který jsme kvůli helmě přehlídla a padám na zem. Nikdo mě naštěsí nezastřelil. Hra končí (naše družstvo zase prohrálo) a začíná nové kolo s jiným scénářem. Cílem je dostat se do tábora nepřítele a strhnout vlajku. Tady dostávám svou další ránu do břicha a do ramene a jdu se dívat ze "zázemí", jak probíhá hra beze mě. V dalším scénáři máme za úkol dostat se do středu hracího hřiště, vzít cizí vlajku z domečku a vyvěsit ji na týmový stožár. Docela se mi už daří. Tedy nikoho jsem zatím netrefila, protože nechci ublížit (jaký má pak smysl jet na paintball, že!). Když si začínám myslet, že mám ideální místo na střílení, dostanu ráno z boku od protihráče, o kterém jsem vůbec nevěděla!  Pekelně to štípe a bolí a nechci si představit, jaké to je dostat na nechráněné místo.

V dalším scénáři máme za úkol odhalit špióna v našem družstvu a zneškodnit ho. Špióna odhalím, protože mě nevidí (jsem skvěle schovaná), ale bohužel váhám déle než on (nechci ho přeci zranit) a tak dostanu ránu do hlavně. Jdu z kola ven. V posledním scénáři máme za úkol ubránit svou základnu. Je to brutální masakr, protože spoluhráče se nám nedaří střílet a oni nás masakrují střelbou do okýnek. Platí, že čím blíž je střílející, tím víc to bolí. Bolí to pekelně a uvažuju, proč si tady s těmi magory hraju na vojáky, když mám odpor ke zbraním? Celá hra končí kolem 14. hodiny. Má úspěšnost je mizerná, vystřílela jsem 550 kuliček (velmi drahých kuliček, jeden kus stojí korunu padesát) a netrefila se do nikoho (nebo to aspoň nepřiznali). Bolí mě hlava z té smrduté helmy a tělo mám plné pohmožděnin z toho, jak jsem se v zápalu hry válela po zemi a jak do mě nemilosrdně stříleli protihráči.

Odcházím do šatny převléct si kombinézu za civilní oblečení a dívám se za roh, jestli do mě někdo nestřelí (zmagoření již po pěti hodinách hry, nechci vědět, jak přemýšlí profíci). Na vybití agresivity je to ideální hra, ale jako koníček bych to nechtěla. Večer jdu spát dřív s náběhem na úpal a přemýšlím, že by se tou hrou možná dali řešit spory mírově. A nebo jen blouzním, člověka baví trýznit jiné lidi, viděla jsem to na té hře.