Láska

Potřeba nebo ryzí cit?

Už dlouho přemýšlím, co to slovo vůbec vyjadřuje především v partnerských vztazích. Co nutí lidi, aby byli spolu? Většinou se říká, že láska. Já si ale myslím, že je to něco mnohem méně poetického a o špetku víc pragmatičtějšího.

Teď si asi pohněvám romantiky

Láska jako vysvětlení vztahu dvou lidí je podle mě blbost. Myslím, že láska, jak si ji představuju já (taková ta bezpodmínečná, ryzí cit a nulová snaha něco na partnerovi/partnerce měnit či si vylepšovat, poučovat apod.) je možná tak leda na duchovní úrovni s fyzicky neexistujícím guru. Ale ve vztazích možná není, pokud pomineme první fázi zamilování, kdy všechno na tom druhém je dokonalé a bez vad. Poté následuje velké probuzení a zjištní toho, že ten druhý je také jen člověk a že oplývá chybami.

A tak přijde období kompromisů, které zastiňují to, že monogamní vztah dvou lidí (ideálně opačného pohlaví; pořád musíme myslet na budoucnost lidstva a množit se, že) je prostě jediné dobré řešení. Dokonce se obávám, že ve vztazích kromě té "lásky" jde o dalekosáhlé důsledky dalších emocí a potřeb - strach z osamělosti, touha s někým něco sdílet, pocit bezpečí, nostalgie z prožitých okamžiků, stach z budoucnosti bez té druhé "polovičky", příslib stability a jisté budoucnosti či pocit, že s konkrétním člověkem to stojí za tu dřinu. A pak ještě nějaká ta sexuální přitažlivost (lidské feromony produkující se o sto šest), čemuž všemu říkáme dost netrefně láska. Jak je možno si povšimnout, celý ten koncept lásky je založen na pocitech (strach, touha) a potřebách.

Dost dobře je to myslím ovlivněno tím, že už od dětství jsme formováni tak, abychom v dospělosti podporovali určitý model soužití s jiným člověkem. Od malička slýcháváme příběhy o mužích a ženách pro sebe stvořených, pohádky o krásné princezně a statečnému princi, kteří se po překonání nějaké obtížnosti spojí v jeden celek a začíná teprve ten pravý život. Čili soužití v páru. Realita však vypadá poněkud jinak, přesto idealistické povědomí o vztahu dvou poloviček v jednom přetrvává.

V dalším levelu (používám slovo "level" záměrně, protože to je jakási celoživotní gamesa) začíná hrát roli také společnost, která se snaží tuto formu svazku nějak legalizovat a proto vytvořila instituci manželství (posvěcenou církví, samozřejmě, dnes se to chápe jako tradice) a kdokoli se této omezující činnosti chce vyvarovat je prostě anomální. Společensky normální, byť je to biologicky nepřirozené, je totiž žít jen s jedním člověkem. Stalo se to takovou společenskou normou.

Jak do celého toho konceptu zapadá nevěra? Možná jako důkaz toho, že celoživotní soužití v páru s jedním člověkem není zas tak úplně přirozené, jak to má na oko vypadat, a proto je tak nějak společensky v našich končinách akceptovaná (v některých jiných regionech je třeba nepřijatelná a krutě trestána). Nesnažím se obhajovat nevěru jako takovou, mám jen ráda společensky nevynutitelné alternativy, které činí svět namísto černobílého rozmanitě barevným.  Možnost, že mohou existovat alternativy, které nekončí "žili šťastně až do smrti s kupou ušmudlaných dětiček" a kdokoli se tomu vymyká by se měl/a stydět.