...moje neroztříděné myšlenky odevšad mě napadne..

"To, že jsem paranoidní neznamená, že po mně nejdou." (Woody Allen)

karel*: ...pravda je někde uprostřed...to že se člověk zamiluje a ztrácí hlavu je genetická záležitost...je jasný že v jistým věku to přijde skoro na každýho,ale tady jsme u jádra pudla:v tom jistém určitém věku je například mladý muž zblázněný do děvčete které " dnes prostě není lakomé "....a pak si ji třeba i vezme....pokud by však ten den nebyla lakomá nějaká jiná ,možná by si vzal ji....nebo ještě nějakou jinou....a pak spolu žijou až do smrti a všichni říkaj jaká to byla láska už od střední školy...navíc si všichni bereme většinou svůj protějšek ze svého blízkého okolí....to je divný co ,že ta moje jedinná vyvolená bydlela zrovna ve vedlejší vsi.....prostě v jistý době jdeme všichni do nějakého rizika a na pravém slovu láska pak společně pracujeme ,zjišťujeme o tom druhém co je vlastně zač ,jaké jsou jeho touhy,přednosti a zájmy...no a po deseti třeba letech víme že je to fajn,po dvaceti letech jsme spokojený ,po padesáti si život bez něj neumíme představit a na sklonku života jsme jeden bez druhého jak kapr bez vody...a když jeden umře tak ten druhý někdy hned po něm....v této situaci se už dá hovořit že prožili lásku.....ale hodnotil bych to až na konci života....tedy u mě vyhrává slogan "láska existuje-ale né okamžitá...to jsou jen hormony...."....