Už asi stárnu...

S hrůzou v poslední době zjišťuju, že stárnu.

Nikoli fyzicky, ale mentálně, psychicky. Dříve pro mě nebyl problém se sebrat a odjet do zahraničí. Na dva, tři měsíce nebo i na rok. Třeba za prací, ačkoli jsem neměla práci, ani bydlení. Vždycky se to nějak vyřešilo samo a vždycky to dobře dopadlo. Věřila jsem, že si práci najdu a tak se to podařilo. Možné potíže a domýšlení následků jsem prostě neřešila. Hřál mě ten pocit, že to vždycky dobře dopadne, protože to tak chci a protože tomu věřím. Vždy se mi to potvrdilo. Práci jsem si našla a bydlela jsem u skvělých lidí. Nedělalo mi problém si sbalit pár svých nejnutnějších věcí a odjet na pět měsíců do Turecka. Do neznámá, bez jistého bydlení, sama a bez kontaktů na místní lidi.

Teď se chystám do Kanady. Podmínky jsou úplně ideální - mám vízum, mám jistý studijní pobyt na univerzitě, bydlet budu s kamarádkou - rodilou Kanaďankou, mám tam rodinu a zázemí k tomu a navíc jedeme konečně spolu s přítelem. Všechno je, jak má být. Ale nějak jsem před odjezdem vystresovaná a iracionálně se bojím neznámého. Neznámé, které jsem vždycky tak vyhledávala, cesty, které mě vždycky tak přitahovaly, a díky kterým jsem se vždycky cítila tak dobře. Nedělalo mi problém krátkodobě "spálit mosty" (i když ne napořád), zanechat zde rodinu a kamarády.

Teď se bojím. Bojím se, co bude, bojím se, že jedu do neznáma, bojím se, že se příteli nebude v Kanadě líbit nebo že se tam nebude líbit mně.... co má rodina, jak to tady beze mě zvládne (! dosud pocit mně neznámý) prostě snůška iracionálních obav, o kterých bych dříve odmítla i uvažovat. Teď je několik dní intenzivně prožívám.

A tak se bojím, že ty všechny obavy jsou jen dokladem toho, že stárnu - že budu mít nedej bože časem chuť se i snad usadit a že objevování světa už mi nebude připadat tak zajímavé a lákavé jako dosud. Že se stanu jedna z těch "usedlic", kterými tajně pohrdám. Že budu chodit na osm hodin do práce a z práce, večer se podívám na stupidní televizní pořad, ve čtyřiceti budu trpět depresemi, že nevím, co se svým životem a tak si pořídím dítě, abych měla pocit, že jsem udělala něco důležitého ve svém životě a že se tak může aspoň naoko realizovat.

Mít byt, povinnosti a závazky - to není nic pro mě. Dobrým znakem je to, že ještě mám kuráž nechat všechno za sebou.... je to ale čím dál tím víc složitější a nepříjemnější než kdykoli předtím.... 

A co vy? Jste spíše domácí typ, nebo jste víc do světa? Hlasujte v anketě.