Středeční siesta

Paradoxně je nejstresovější týden tento poslední rozlučkový. Proto využívám relativně volného dopoledne k pití kávy a rozjímání nad životem tureckým.

Všichni lidi, co znám nějak blíž, se se mnou chtějí loučit a potkávat a vykládat, na což samozřejmě nemám tolik času (do toho ještě nezbytné papírování, dočítání půjčených knih apod.). Můj diář na dnešek vypadá asi takto:

Dopoledne - práce, 15.00 Zeliha, 17.00 Nazar a její šílená matka (která se mě snaží pusinkovat při každé příležitosti, takže když kolem mě prochází automaticky uhýbám s obavami, že to zas na ni příjde.. což musí působit jako že mám padoucnici nebo tak, případně ještě prchám na wc několikrát do hodiny), 19.00 oslava narozenin Janky. Zítra to bude vypadat obdobně, akorát jména se změní. Yunus si vymyslel, aby mi to usnadnil, že v pátek večer pozve všechny lidi na večeři, a pak si půjdeme sednout do café na poslední nargile. Skvělý nápad, jsem zvědavá, která restaurace bez rezervace nadšeně usadí 15 lidí v pátek večer. Nostalgie se pořád ne a ne dostavit, až mě to překvapuje.. ale stejně bych tady ještě klidně zůstala. Tolik míst jsem nestihla navštívit (brousila jsem si zuby hlavně na Kapadokii) a tolik dobrých kamarádů už asi nikdy neuvidím. Je to dvojí strana mince (nebo jak říkají Angličani double edge sword of travel). Na jednu stranu cestování umožňuje poznávat nová místa a přátele. Na druhou stranu, když najdete opravdu výjimečné lidi, tak je musíte zase opustit, a udržovat s nimi méně intenzivní kontakt nebo žádný kontakt.

Další hořko sladkou novinkou je, že napadl čerstvý sníh, který se udržel přes noc až do dnešního rána. Je to asi dvou centimetrová vrstva, ze které se už dají stavět mini sněhuláci. Asi vás to nedojímá, ale já jsem se nemohla se sněhem v Ispartě vyrovnat, proto jsem truchlivě pořídila i tuto nepovedenou fotku ;-).

15-01-2008, chumelenice ;-)

Po několika denním výpadku internetu se Jitce konečně podařilo odeslat mi mnou očekávanou fotku s mým kamarádem oslíkem, který bydlí s ostatními zahraničními studenty na Rahmoğlu. Ano, bál se mě víc než já jeho, ale když se mě Jitka snažila napózovat, abych vypadala co nejmíň přiblbe (což je téměř nemožné), tak se oslík začal nudit a mě tím znervózňovat, že mě třeba kousne nebo tak.. všimněte si, kam se dívá.. dívá se na mou zaťou pěst... je to jasné... přesto jsme zůstali skvělými přáteli.

Oslík a já; pořízeno kolem Vánoc 2007