Asexualita: identita či frigidita?

Mít nebo nemít sex?

V rámci gay-lesbického filmového festivalu Mezipatra jsem byla na zajímavé přednášce o asexualitě, kterou pořádal Lukáš Sedláček, doktorandský student psychologie.

V zásadě se mluvilo o asexualitě (čili žádné touze po sexu) jako o způsobu vyjádření vlastní "sexuální" orientace, kterou zkoumal na vzorku české populace zhruba od 16 let. Více si lze přečíst v jeho diplomové práci.

Asexualita je jev, který většina tradičních psychologů a psychiatrů chápe jako patologický jev - čili jako problém, který je nutné léčit. Lukáš Sedláček nabízí však novou alternativu - vnímat asexualitu jako další rozměr lidské sexuality, kterou není nutné chápat jako anomálii, ale jako touhu po vyjádření vlastní identity. Jeho teorie je určitě do velké míry ovlivněna postmoderními úvahami o naučených identitách a společenských rolích lidí, které nejsou v lidech geneticky zakódovány, ale spíše vyvolávány společností. Podle těchto teorií jsou tudíž pro lidi různé společenské role naučené, nikoli vrozené.

S asexualitou to vnímá Sedláček podobně. Konfrontuje dosavadní západní úzus, který vnímá sexualitu jako přirozenou, vrozenou, biologickou potřebu člověka a poukazuje na kultury, které vnímají sexualitu jinak. Dále tvrdí, že asexualita je vnímaná jako něco anomálního či nepřirozeného v západní společnosti právě proto, že je tak nastavené společenské vnímání. Nutno zmínit, že raný ideál křesťanského světa byla cudnost a askeze - odtud vznik řeholnického způsobu života; sexualita byla chápána pouze jako prostředek k reprodukci a sexuální rozkoš byla vnímána jako něco přízemního. Dnes chápeme sexualitu jako přirozenou součást lidského života, jako vyjádření sebe sama apod. Jak ale vnímat lidi, kteří nemají sexuální touhu? Jsou takoví lidí "nenormální" v době, kdy společenský tón udávají polonahá těla žen a mužů (od reklamy po způsob oblékání)?

Lukáš Sedláček se domnívá, že nikoli. Vyjadřuje možnost, aby lidé, kteří se označují za asexuály (viz jejich komunita) byli vnímáni jako jedinci, kteří mají právo na vyjádření vlastní identity, byť je asexuální. Poukazuje na to, že asexualitu lze vnímat seriózně (nikoli jako problém) jen tehdy, bude-li uznána jako legitimní vyjádření identity. Homosexualita byla (a občas zůstává) vnímána jako nemoc, čili problém, který je nutno řešit - takové řešení spočívalo např. v USA tak, že pouštěli gayům gay porno a nutili je brát tablety, které v nich vyvolávali zvracení. Tím se snažili lékaři v homosexuálech vyvolat odpor vůči sexu s muži. Dnes je to historka poněkud hrůzostrašná a potřeba léčit homosexuály již odezněla, nicméně poukazuje to na problém, který je stále aktuální. Tím jest odlišnost od většiny, která je společensky nastavená.

Asexuální lidé představují názorově různorodou skupinu. Někteří jsou schopni dosáhnout orgasmu, někteří ne. Zajímavě to vyjádřil jeden respondent v Sedláčkově studii:

"Jako při orgasmu cítím, no jak to popsat.. Spíš jako by převažovala vždycky u mě ta úleva, že už je konečně konec. Asi jako úleva bych řekl, že je nejvýstižnější slovo. Bych to přirovnal k tomu, že se ti chce strašně čurat a jdeš tedy na záchod. No je to úleva, vlastně svým způsobem příjemná, ale asi těžko bys řekl, že miluješ čurání. To bys byl extra úchyl. Asi do sebe nebudeš lít hektolitry vody, aby sis mohl co nejvíc užívat potom na záchodě." (viz Lukáš Sedláček, Asexualita: sociální konstrukce slasti, zde, s. 60).

Případně též vysvětlení, proč jedna respondentka nepraktikuje sex k dosažení tělesné slasti, ačkoli ji vyhledává:

"Sex je děsná nuda. Přitom já miluju, extázi, rozkoš. Ale absolutní, ne takhle izolovanou... Když valím na prkně za svahu dolů, tak jím je zasažený celý mý tělo.. Prožívám to každou jeho částí, je mně příjemně všude. Mrazí mě v zádech.. nohy, ruce, břicho, tvář, oči. Takovej totální orgasmus. Proti tomu je sex jenom jakási upocená parodie na rozkoš." (viz Lukáš Sedláček, zde, s. 57)

Další poněkud kontroverzní téma, které zaznělo byla společenská podmíněnost sexuální orientace. Sexuální orientace (hetero/homo/bi- sexualita, asexualita apod.) je rovněž společensky podmíněná. Byl vyjádřen zajímavý názor, že člověk je schopen v různých obdobích svého života střídat sexuální orientaci. Jinými slovy, člověk nemusí být nutně pouze heterosexuální či homosexuální, jeho identita se může proměňovat, neboť je opět společensky podmíněná. Je to jistě zajímavý podnět k zamyšlení - kdyby člověk od malička vyrůstal v prostředí homosexuálním, bylo by pro něj přirozené vyjadřovat náklonost a lásku (i třeba sexuální) ke stejnému pohlaví? Případně kdyby se člověk ocitl dlouhodobě v situaci, kde jsou pouze jedinci stejného pohlaví (např. vězení), jak by to změnilo jeho sexuální orientaci, pokud by měl potřebu sexuálně žít? Koneckonců, záleží tolik na tom, kdo rozkoš poskytne?

Co vy na to? Jste tradiční či postmodernističtí? Hlasujte v anketě!