Křehkost

Měla bych se učit na zítřejší test, zvlášť když jsem ještě nezačala.. ale jeden smutný email od Jess nastartoval kolotoč myšlenek, kterých se nemůžu zbavit.

Život je příliš krátký na to, abychom se trápili nedůležitými detaily, které nás rozčilují.. přestože v tu chvíli se zdají být obrovské jako hora a příšerně nás zraňují.. a čas běží neuvěřitelně rychle.... je to jako včera, když jsem se nechala osahávat letištní ochrankou ve Vídni. Najednou se blíží konec pobytu tady a mám pocit, že jsem do Isparty odjížděla v minulém životě, ale zároveň jako by to bylo včera. Je to absurdní a těžko to umím vyjádřit.

Až příliš moc si uvědomuju, že pokud člověk neprožije extrémně nepříjemné chvíle, tak si zapamatuje jen ty hezké okamžiky, protože ty ošklivé se snaží vytěsnit, potlačit nebo zapomenout.. což samozřejmě neznamená, že se ty okamžiky a zkušenosti nezařezávají do podvědomí a neformují nás... tricky little bastards.

Přestože se všichni tváříme jako silné osobnosti, stavíme si obranné zdi, aby nám nikdo neublížil. Jsme uvnitř křehcí a snadno zranitelní, ať se tváříme či chováme jakkoli.. a svou vnější drsností a hrubostí se snažíme křehkost skrýt. Je to nutné nebo naprosto zbytečné ?