Nemá cenu předstírat, že se mě letos Vánoce vůbec nedotkly...
Přestože jsem očekávala úplný opak...
Nemám v úmyslu se stavět do nějaké pózy, když říkám, že nemám ráda Vánoce.... z několika důvodů.. jednak nepříjemné zážitky, jednak stres a hysterie, které před vypuknutím tohoto podivného dne panují. V neposlední řadě taky proto, že církev si tento den vytvořila z čistě pragmatických důvodů - aby nahnala lidi na jejich show do kostelů, a vymlátila tak konkurenci v podobě "pohanských" oslav slunovratu... nehledě na to, že většina lidí, kteří Vánoce slaví ani nejsou křesťané.. celý můj proces přemýšlení nad Vánocemi mě akorát utvrdil v tom, že Vánoce je sice pro některé hezká myšlenka - pohoda, klid a láskyplné strávené dny v rodinném kruhu, domnělé narození Ježíše apod., ale já nemám potřebu je slavit... (což mi mimochodem tady v Turecku muslimové jenom souhlasně odkývali ;-).
Terka zavěšuje větvičku
Letos jsem si oddechla, protože jsem Vánoce mohla konečně prožít po svém - žádné úklidy, žádné dárky, žádná slavnostní večeře, vlastně žádné Vánoce... Samu sebe jsem ale překvapila, když mi chodily v pondělí zprávy s přáním hezkých Vánoc, a mě potěšily, protože si na mě lidi vzpomněli.. a co víc, odpovídala jsem těm lidem zpátky..... tím, jak jsem ve společnosti, kde nápisy hlásající Veselé Vánoce a šťastný Santa na Vás nevykukují z obchodních výloh už měsíc předem, kde si obchodníci nemnou spokojeně ruce nad vidinou skvělého zisku, Vánoce pro mě nabyly paradoxně docela jiný - nečekaně příjemný - rozměr. Celý den byl tak nějak v klidu.... přijala jsem pozvání Jitky a Tomáše, ať k nim zajdu po škole na českou pohádku.. tak jsem kolem čtyř odešla ze školy, a mířila si to zadními uličkami ve smogovém oparu na Rahmoğlu, kde bydlí většina zahraničních studentů... večer se vydařil. Na pohádku jsme nakonec nekoukali, ale na návštěvu zaskočil taky Wladek z Polska, se kterým jsme vedli zajímavé filozoficko vědecké diskuze...
Chlebíčková párty se sněhulákem a andělíčky
Další den nás všechny zůstavší v Ispartě pozvaly Terka a Janka na návštěvu do jejich malého ráje na Zemi.... připravily výborné chlebíčky a horké kaštany a Janka kutilka vytvořila vlastnoručně papírové andělíčky.. setkání českých studentů se nakonec rozrostlo ještě o tureckého studenta Berki a Wladka z Polska. Nepřáli jsme si šťastné a veselé... jenom jsme klábosili a užívali si příjemnou atmosféru.. a to mě přivedlo na myšlenku, že mně osobně by přesně takový způsob oslavy nějakého významného dne připadal ideální.. žádné nucení se do ničeho, žádné shony a velké nákupy.. jenom spontánní setkání. Vlastně ani by nebylo nutné setkání realizovat při zvláštní příležitosti slavení nějakého dne.
Andělíčci od kutilky Janky
Aneb jak říkal Wladek, po vzoru Mircea Eliadeho.. člověk si potřebuje odpočinout od všedních dní, a mít pocit, že jsou zde dny výjimečné a obyčejné, aby se nezbláznil z těch dní obyčejných, kdy jen pracuje..