Starého psa nepřevychováš

Bydlíme poblíž polského sousedství, kde mají v malých pekárno-uzeninách výborné koblihy.

Je to takový ten typ obchodu, kde mají všechno - přes uzeniny, po pečivo a sladkosti. Vystavené zboží mají náležitě rozmístěno po vitrínách, kde se na salámech, asi za účelem výzdoby, povalují umělohmotné imitace hroznového vína (v řeznictví jsem nebyla už přes deset let, takže nevím, jestli to třeba není normální). V této pekárně obsluhují dvě paní, obě Polky. Vždy nás automaticky vítají polsky a v polštině pokračují, když nakupujeme. 

Jedna z těch prodavaček neumí bohužel ani slovo anglicky. Je to div, když žije v Kanadě a prodává v obchodě, kde přijde do styku s lidmi, ale je to tak. Abych to upřesnila, rozumí co po ní chci, ale není schopná odpovědět anglicky, takže si vždycky zavolá kolegyni, ať nám to přeloží a mezitím někam uteče. Nejde o to, aby nám řekla, co si myslí o současné politice, ale aby nám řekla, kolik peněz jí máme dát nebo aby nás informovala o tom, že dnešní koblihy jsou v nabídce čtyři kusy za dolar. Nevím, jak dlouho už tady žije a chápu, že do obchodu jí asi chodí převážně krajani, ale snad by se jako prodavačka mohla naučit pár základních slov v angličtině. Například říct dobrý den, naschle a počítat do deseti.

Prý, že se příště vyzbrojíme a začneme na ni mluvit polsky, což je ale úplně postavené na hlavu. Já se nemusím přeci učit, jak se řeknou polsky koblihy, měla by to vědět paní, která v obchodě prodává. Češtinou bych ji podle mě úplně zmátla - z mé zkušenosti vím, že Poláci měli mnohem větší problém se se mnou dorozumět než já s nimi v našich mateřštinách.

Koblihy jsme teda nakoupili a šli domů přes ono polské sousedství zpátky. Většina nápisů obchodů a restaurací byla v polštině, sem tam se z obchodu linula polská hudba a na sloupech visí plakáty s mrtvým svatým otcem jak jinak v polštině. Trochu začínám chápat, kde vězí ten háček.