Návrat do pravěkých časů

Aneb když nefunguje internet

Jsem holka z města, která má ráda své pohodlí - ranní kávu, teplé prostředí pokoje, ve kterém se pohybuje, dobrou snídani vlastnoručně zakoupenou v pekárně a také internet. Samozřejmě. Mám ale taky ráda přírodu a když můžu, tak vyrážím někam do lesů, hor či alespoň do parků (to je smutný kompromis způsobený nutností pobývat v zeleni ve městě). A když se nechám vyburcovat, tak se dokážu oprostit od svých městských návyků pohodlí a dokážu i zázraky. Drsné podmínky vyžadují drsňácký přístup.

Nějakou tu dobu u mě převažuje ta touha vrátit se do lesů - tedy má vidina je čistě naivní a idealistická - jsem v domku u lesa, kde si topím dřívím v krbu (které se mi tam zázračně samo naštípalo) a pojídám domácí zeleninu (která se zázračně sama vypěstovala). Život na samotě u lesa je mnohem složitější a určitě ne tak romantický, jak si jej vybavuji. Ale snít o něm přeci můžu.

O víkendu mě má touha poznávat své přírodní já zavedla do jeskyně s partičkou neznámých lidí, kteří bubnují (bonga, indiánské bubny apod.).  Nemůžu si pomoct a musím zmínit, jaká strašná zima mi v té jeskyni byla, i přesto, že jsem měla na sobě čtyři vrstvy teplého oblečení, umrzávaly mi prsty na nohou a rukou a naplňovala mě nepříjemná nutnost spánku.

Teď pod dekou však mohu říct, že to byl krásný zážitek - tmavá jeskyně, jen svíčky a hráči, kteří rytmicky bubnovali, jak je zrovna napadlo. A neznělo to vůbec špatně. Celá skupina se tak nějak zesynchronizovala, takže mé obavy z hrůzostrašné kakofonie se nenaplnily, ba naopak, celé to bylo takové přirozené. Řekla bych, že je to takový nějaký základní rytmus to bubnování, pramenící z dob jeskynních lidí. Co jiného se taky dá dělat v takové jeskyni, že. Zvyšovat tělesnou teplotu tělesnou aktivitou a do toho občas bubnovat. Jinak je to pořád jen nehostinný prostor, kde je velká zima a černočerná tma.

Proto se mé městské já zaradovalo, když přišlo do vytopeného bytu a dalo si příjemně teplou sprchu, smylo ze sebe hlínu nabalenou pádem do ticha tmavé jeskyně (no zkuste si po tmě šplhat po kluzkém bahýnku, když jediný zdroj světla je vstup do jeskyně dvacet metrů vzdálený). A ani výpadek internetu přes víkend se mi nezdál tak hrozný, když mi bylo teplo a příjemno.

Je fascinující, jaké životní nehostinné podmínky umí člověk snést. Život v jeskyni, život na poušti, život za polárním kruhem, život v paneláku. Lidská psychika je zkrátka neuvěřitelná.