Raduza | Dva dny v kostce

Co mám na turecké mentalitě ráda je spontánní bezprostřední chování. Cestou ze školy v autobuse jsem potkala spolužáky z Teologické fakulty - Jessicu (VB), Yunuse a Ahmeta (TR). Yunus se ptal co dělám večer po iftaru (iftar oznamuje konec půstu, začíná po západu slunce, v praxi to znamená, že se po celodenním postění může začít jíst), a protože jsem nevěděla, jestli se přidám k večeři pro Erasmácké studenty nebo budu dělat zase do noci úkoly do školy, přijala jsem pozvání na večeři s jeho kamarády.

Nakonec jsme se sešli v městské radnici všichni, včetně studentů z Erasmu, protože tam probíhala veřejná večeře, při jejiž příležitosti promluvil i starosta Isparty. Svorně jsme pojedli a přesunuli se do nedaleké čajovny na nargile a čaj (jak jinak). Strávila jsem tam moc příjemný večer s milými lidmi. Začíná se mi tady líbit čím dál víc. Jednak je mi blízká kultura a jednak jsem měla štěstí a potkala vždy moc milé a přátelské lidi. Večer jsme zakončili návštěvou koncertu současné populární kapely, jejíž jméno si opravdu nepamatuju. Domů mě gentelmensky doprovodili mí noví kamarádi (v noci jsme už nestihli autobus, tak jsme šli pěšky - je to cca 45 minut svižné chůze z centra ke mně domů).

Další den jsme se potkali znova tentokrát na menší partii vrchcábů (tur. tavla). Pro mě byla tato hra

novinka, a přestože jsem pravidla pochopila docela rychle, Yunus mě rozdrtil. Ono totiž vzbuzovalo respekt už jen to, jakým způsobem tu hru hrál. Kostky házel zběsile rychle po hracím poli, během pěti sekund měl rozmyšlený tah a pohyboval hracími kameny tak rychle, že jsem nestačila ani počítat pole, která prošel natož si uvědomit, proč volil onen konkrétní tah. Navíc se mu pořád nelíbilo, jak laxně hazím kostkami, takže mě pokaždé vybízel ať hazím znova a rázněji, že to prostě musí lítat a svištět po hracím poli. Po chvíli dorazily jeho kamarádky - sousedky a přidaly se taky. Demiz si chtěla zahrát proti mně (je ve vrchcábech opravdu skvělá), ale s obří pomocí Yunuse se nám ji podařilo porazit.

Po večeři jsme se vydali k holkám - sousedkám na čaj, prohlížení fotek a příjemné povídání. Dokonce mě donutili po všech mých rázných odmítnutích zazpívat nějakou písničku, aby si mohli poslechnout, jak zní nějaká tradiční česká hudba. Všichni se totiž nějakým způsobem předvedli - holky hrály na kytaru a zpívaly, Yunus na tradiční flétnu (tur. nei). Po všech cavycích, které jsem nadělala, jsem jim nakonec zazpívala židovskou Hava Nagila, která se hraje a tančí při příležitosti oslav pesachu. Na české lidovky jsem si opravdu netroufla (napadaly mě samé těžké.. Už zapadá slunečko, Milko má apod.).

Během několika hodin jsem si vytvořila několik nových kamarádů a už teď je mi docela jasné, že opouštět Ispartu pro mě nakonec nebude tak snadné, jak jsem si prvních pár dní myslela....

Pro představu přikládám pár fotek ze školy:

Turecká vlajka a busta prvního prezidenta Turecké republiky Mustafa Kemala

Spolužáci z hodiny turečtiny: vpravo Felix z Německa, Ramazan - náš turecký učitel, Terka a Jana u jejich nohou z ústecké univerzity a Naďa z brněnské religionistiky

Vchod do hlavní budovy Teologické fakulty (Ilahiyat) a Zemědělky (Ziraat)

Hodina "Religious Texts in Foreign Language". Za katedrou Bilal, Jessica z Walesu a Ahmet z Isparty (další studenti buď odjeli domů na Bayram nebo zkrátka přišli později. Celkově nás je v kurzu asi 11 studentů)