Zásnuby

Tak tady žiju...

Tak jsem se tady pomalu rozkoukala a začala si zvykat na způsob turecké dopravy, kdy autobusy jezdí přeplněné lidmi, že ani dveře nejdou zavřít a tak jezdí se dveřmi otevřenými (13 tramvaj ve špičce je proti tomu poloprázdná). Dokonce jsem měla možnost na vlastní kůži si tento způsob přepravy cestujících vychutnat při pondělní jízdě do školy.. podařilo se mi vejít do autobusu, ale dveře se za mnou už nezavřely, tak mě v přeplněném autobuse alespoň ovíval vánek z rychlé jízdy po dálnici.

Přivykla jsem si riskovat život témeř při každém přecházení silnice... auta jezdí, jak se jim zlíbí... předjíždějí, kde nemají. Na červenou stojí, jen když je provoz. Když je křižovatka méně rušná, jedou na červenou, nečekají. Už přecházím cestu tureckým způsobem, skočím do křižovatky nebo na silnici a postupně se mezi projíždějícími auty pokouším přejít na druhou stranu. Někdy to není žádná legrace, stát uprostřed cesty několik minut, kolem jezdí auta, a čekat na vhodnou příležitost, kdy dvě auta pojedou od sebe vzdálené o pár metrů víc, abych se tam vtěsnala ještě já.

I na ty lačné pohledy tureckých mužů už jsem si zvykla.. Dnes se však stalo něco výjimečného - poprvé mi byl nabídnut sňatek.. jak ty námluvy probíhaly? Nejprve nevinně.. stály jsme s Esrou na zastávce autobusu a povídaly si, když ji oslovil nějaký muž, co stál vedle nás.... dík své chabé turečtině jsem pochopila, že se na mě ten muž vyptává.. kdo jsem, odkud jsem a jak se jmenuju a co tady dělám... pro mě nic neobvyklého. Je tady zvykem, že když místní slyší cizí jazyk, okamžitě se s vámi dají do řeči, kontrolují jak vypadáte, s nadsázkou se dá říct, že počítají, kolik máte končetin ... vyptavaji se na nejrůznější otázky. Jejich nejoblíbenější poté, co zjistí odkud jste, jsou jak se vám líbí Turecko a Turci, čím se živí vaši rodiče a v neposlední řadě, jaké je vaše náboženství. Celý rozhovor neznámého muže s Esrou jsem brala jako rutinní záležitost, kdy se snaží dozvědět něco o mně jako o cizince.

Když jsem zaslechla sluvka çok güzel (velmi krásná), zbystřila jsem.. a když se Esra začala tvářit otráveně a naštvaně, došlo mi, že něco není v pořádku... V autobuse jsem se dozvěděla, že onen muž vyjádřil tužbu se se mnou oženit, a nabídl mi zaopatřený život v jeho domě s krásnou kuchyní. Prosil Esru, aby mě přivedla na schůzku (to se začala mračit a tlačit mě do autobusu)..

Zpětně jsem si uvědomila, že jsem toho člověka ve městě potkala ten den asi třikrat, dokonce i v copy centru, kde jsem kopírovala knihy, a tak mi došlo, že nás asi pronásledoval celé odpoledne a chodil za námi a hlavně vyčkával na spravnou příležitost nás oslovit.... (neda se mu upřít snaha a zaujatost..).

Naneštěstí jsem si zapomněla vzít svůj prsten, zakoupený speciálně pro podobné situace. Takže Esře přirozeně nevěřil, že jsem vdaná a trval na schůzce vzdorovitě dál...

Poučení pro příště - brát si svůj falešný svatební prsten s sebou za každých okolností, a třeba i když půjdu do obchodu pro chleba..

:-)