Během posledních osmi let Kanada představuje čtvrtou zemi, ve které žiji.
Z dlouhodobého hlediska mě tento mírně kočovný způsob života neuvěřitelným způsobem naplňuje a baví. Na druhou stranu ale také vyvolává pocit vykořenění a jistého druhu osamocení. V jednom článku o identitě lidí žijících v diaspoře psali, že takoví lidé se necítí být úplně odloučeni od své původní domoviny, nejsou však ani plně aklimatizováni ve své nové zemi. Co se týče identity, uvízli mezi dvěma světy.
Jistý druh osamocení a vykořenění vychází z toho, že člověk pro své zkušenosti v nové zemi již těžko zapadá mezi své vlastní lidi a zároveň, žije-li v jiném prostředí, nepatří ani tam, protože se tam nenarodil. Do určité míry bude vždy limitován jazykem a nedostatkem znalostí místní kultury a povahy. Od své vlastní země, respektive tam, kde se narodil, je do určité míry odcizen.
Tyto smíšené pocity různých identit na sobě pozoruji už od doby, kdy jsem se po ročním pobytu v Anglii vrátila do Česka. Ačkoli se to odehrálo před téměř desíti lety, ještě stále jsem někde mezi světy a tak jsem se přestala považovat za Češku, jelikož se neumím ztotožnit s českou povahou a kulturou a protože jsem přejala některé prvky kultur zemí, ve kterých od té doby žiji. Národní hrdost, nacionalismus či vlastenectví vnímám spíše s posměškem, protože v dnešní době nic z toho nedává smysl. Identita založená na národnosti je podle mého názoru uměle vykonstruovaná, zvlášť uvážíme-li, že koncept občana je velmi moderní záležitostí. Co člověka nutí si uvědomovat svou národnost? Hodnoty, které mu vštěpuje rodina, či fakt, že se narodil na daném území, absurdní iluze "čistoty" genetického materiálu?
Nicméně ačkoli nemám ráda škatulkování a stereotypizaci, musím uznat, že nekteré charakterové vlastnosti se dají pozorovat u lidí obývajících stejné území. Například Kanaďani jsou přátelští ale uzavření, protože ačkoli se k vám budou chovat povrchně přátelsky - "Ahoj, jak se máš, jak se daří v práci, jaký byl víkend" - jsou to vlastně jen zdvořilostní fráze, které místní kultura vyžaduje pro interakci s lidmi, ve skutečnosti nechtějí vědět, zda člověka práce baví nebo ne, ale že je vše príma; to ovlivňuje jejich chování natolik, že se k sobě v rámci možností chovají slušně a s respektem, bez hrubosti a drsnosti která je dle mého názoru vlastní například Čechům (zvláště při jednání s cizími lidmi).
V imitaci jsem dobrá. V Kanadě se chovám zdvořile a dokonale zvládám klasický kanadský bullshit, který se nejčastěji projevuje ve frázích jako je například "všechno bude fajn", "to je skvělé", "nic není problem", "skvělá práce, všichni" (líp to zní v angličtině pravda). Když jdu po ulici (a to prosím v Torontě), reaguji na okolí, udržuji oční kontakt s lidmi a usmívám se na ně, případně na ne příliš frekventovaných ulicích se s lidmi zdravím ve stylu "ó, jaký je dnes pěkný den" apod. Když jsem byla v létě v Česku, zpočátku jsem se chovala podobně a připadala si jako blázen, že se na lidi dívám, když se s nimi míjím kupříkladu na ulici - jakobych zapomněla, že oční kontakt udržují pouze blázni a lidé podezřelí z nekalých úmyslů. V českých restauracích jsem čekala svorně u dveří, ať mě servírka usadí, abych se dočkala nevrlého vyštěknutí, že mají plno, jestli jsem slepá. Dokonce i jídlo jsem chválila, ačkoli bylo odporné - nevím, proč je v Česku hitem jídlo v restauracích předvařit, zmrazit a rozmrazit v mikrovlnce. Pravda, spropitné patnácti procent z celkové částky jsem nedávala, jak je zvykem v Kanadě (nejsem totiž úplný blázen) a když se moje matka chystala dát jednomu arogantnímu pražskému číšníkovi spropitné pět korun jako vyjádření odporu k jeho schopnostem, zbaběle jsem z kavárny utekla než stačila finanční transakci dokončit.
Když jsem byla v Česku pátý týden, chovala jsem se už úplně normálně jako ostatní - na ulici jsem zarputile hleděla do chodníku, hlavně žádný oční kontakt; v tramvaji jsem se strkala drze do dveří aniž bych čekala spořádaně ve frontě (jak se to dělá v Kanadě) a svých známých jsem se (s jistým pocitem úlevy) neptala, jak se jim daří - koneckonců jsem nechtěla riskovat, že uslyším, že "to všechno stojí za hovno" ;-)
RE: Člověk bez kořenů, člověk vykořeněný | inenaso | 14. 10. 2011 - 07:40 |