Víra vs. rozum

Když je bůh předmětem sporu

Jedním ze současných sporů rozumu a víry je spor o evoluční teorii a vznik světa.

Přívrženci židovsko-křesťansko-muslimského boha ji směla napadají, přívrženci Lamarcka a Darwina ji směle obhajují. Každý tábor pro své vlastní důvody a s odlišným přesvědčovacím aparátem. Vypadá to na klasický souboj víry a rozumu (racionálně-kritického přístupu), který v evropském prostředí bují již od řeckých přírodních filosofů, jejichž kritické myšlení se dostalo do křesťanského diskurzu.

Osobně nemám nic proti biblickému stvoření světa. Je to hezky barvitý příběh, zvláště pokud se čte v hebrejštině.  Svým obsahem je podobný jiným mýtům o stvoření světa, např. řeckému, kde z Chaosu (pustého prostoru) povstala první generace bohů - Erebos (tma), Nyx (noc), Aithér (věčné světlo), Hémerá (den).  Strukturou docela odpovídá biblické verzi, ve které v knize Genesis 1,1-19 bůh tvoří den, noc, později přírodní živly. V řeckém mýtu se hovoří o bozích, které charakterizuje jejich úloha či symbolika - noc, den, světlo, tma. Biblická verze stvoření se odlišuje od řeckého mýtu např. tím, že biblický bůh stvoří různé živočichy, až následně dochází ke stvoření člověka (Gn 1,26-27). 

Z hlediska stvoření člověka je zajímavý akkadský mýtus Enúma Eliš (odkaz zde), který popisuje stvoření bohů, stanovuje Marduka nejvyšším bohem, který posléze vytváří planety, sníh a led, geologické útvary (hory). V neposlední řadě  Marduk iniciuje stvoření člověka, za které je odpovědný bůh Enki.

Zásadním rozdílem těchto tří mýtů je monoteistická povaha boha (Bible) a polyteistická povaha zbylých dvou mýtů. Biblická verze však nebyla od počátku světa zcela striktně monoteistická. Původně byla do určité míry spíše polyteistická. Hospodin (Jahwe) je zde popisován spolu s jinými nepřátelskými bohy. Nejvýznamnější je Baal, s jehož kněžími bojuje Jahweho prorok Eliáš pomocí "kouzel" či "zázraků" v 1 Kr 18, 22-40. Eliáš dokonce nabízí možnost výběru mezi dvěma bohy: "Je-li Hospodin Bohem, následujte ho! Je-li jím Baal, následujte jeho!" (1 Kr 18, 20).

V knize Jeremiáš 7,8-10 mluví Hospodin k lidu a napomíná je, jak mohou uctívat cizí neznámé bohy a potom chtít Hospodinovu přízeň. Jahwe existuje společně s jinými bohy, je však nejmocnější. Vztah k ostatním bohům se však mění v době babylonského exilu, kdy se Jahwe stává striktně monoteistickým - tedy on je jediný bůh pravý, ostatní jsou falešné modly (např. Iz 37, 16 nebo Je 10, 10).

Ač mají biblické příběhy jisté mouchy, stává se Bible stěžejním dokumentem po několik stovek let v různých oblastech.  Proč to není mýtus Enúma eliš nebo homérovský cyklus mýtů je z historicko-politických důvodů evidentní. Jen je škoda, že nebylo na výběr z více možností - Védy jsou rovněž velmi barvité a Buddhova nauka o čtyřech vznešených pravdách dobře propracovaná.

Proč je tak nezbytné se odvolávat na boha?

Nechme historické pohnutky stranou a zaměřme se na současnost. Proč by mělo biblické stvoření, které není z hlediska komparativní mytologie příliš výrazné, suplovat teorie o vzniku světa a člověka, jak např. požadují kreacionisté? Musí za tím stát něco víc..

Pokud by se o biblickém stvoření ex nihilo hovořilo jako o jedné z možných teorií, kterou lze případně vyvrátit (jak si nárokuje etika každé vědecké teorie, tedy nutnost verifikace/falzifikace), proč ne. Koneckonců věda představuje různorodé teorie a hypotézy, které se někdy vzájemně vyvracejí. Pokud však je k biblickému stvoření přistupováno jako ke kategorii sui generis, na kterou nelze aplikovat kladené požadavky vědecké teorie, čili ji ani nelze případně vyvrátit, měla by být brána jako teologický koncept či religionisticky významný příběh pro židovsko-křesťanskou tradici, nikoli však ji brát jako seriózní vědeckou teorii. Možná "nejsme z opice", jak tvrdí Petr Hájek, který to ví, jakože nad ním je živý bůh (je mi hned lehčeji, když vím, že někdo takový existuje). Dokud mi však nebude nabídnuta teorie týkající se vzniku světa a člověka, která umožňuje omylnost, tedy i možnost verifikace/falzifikace, budu raději uznávat Darwinovu teorii, která má plno chyb a vad na kráse,  ale dá se aspoň kriticky uchopit. Myslím, že za dva tisíce let  své existence křesťanská církev v kombinaci s mocenskou strukturou ukázala, co všechno jde udělat s vážně braným obtížně vyvratitelným dogmatem (připomeňme třeba ten o placatosti země).

Osobně nevidím problém v tom, že příběhy Starého i Nového zákona jsou historicky těžko uchopitelné, překroucené, protiřečí si a jsou nepřesné. Bible je koneckonců kniha napsaná několika generacemi lidí a jako taková by měla být posuzována. Navzdory tomu všemu, věda nevyvrací (ani nepotvrzuje) existenci boha, o kterou tady asi jde nejvíc, poněvadž jinak nechápu to úsilí prosazovat biblický příběh stvoření světa jako vysvětlení procesu vzniku světa. Kromě důkazů kruhem neexistuje vědecká metoda, která by mohla existenci boha falzifikovat či verifikovat. Což je pro tuto chvíli fakt. Proto pro mě  osobně představuje existence biblického boha se spoustou lidských vlastností pouhou hypotézu propojenou se silnými emocemi a prožitky mnoha lidí ovlivňující strukturu myšlení a také jejich chování (je rozdíl dát si k jídlu jen tak chléb a víno nebo přijmout chléb a víno při mši v podobě eucharistie). A věřící odpustí rýpavou otázku - vyvolává toto chování bůh či jen "pouhá" víra v boha? Respektive, jak víme, co bůh chce, abychom dělali? A proč se věří, že je nutné bránit nárok na náboženskou pravdu, byť je v rozporu s rozumem či důkazem? Proč víru neskloubit s rozumem, copak by to otřeslo vírou?