Raduza | Lidské hry

Psychologie skupiny

Nevím, jestli to je nějaký psychologický termín, každopádně kdyby byl, tak se krásně hodí na následující situaci. V této situaci stojí menšina proti většině; menšinou zde myslím početně méně lidí než ve skupině, kde je více lidí. Menšina má nějaký názor, většina ji oponuje. Obě strany zastávají jiný názor. Ten se vyhrotí do konfliktní atmosféry, kdy si obě strany stojí za svým postojem a nechtějí ho změnit. Kdo prosadí svůj názor?

Někdy se strany rozejdou s tím, že každý má svojí pravdu, tak ať si ji každý užije ve zdraví. V některých případech ale využije většina své síly vycházející z pozice většiny k tvrdému prosazení svého stanoviska. Ideálně to jde udělat tak, že je v oponentovi vyvolán nějaký negativní pocit. Označit někoho za blbce je moc průhledná finta, takže je lepší do toho zaplést hru se slovíčky, napadání osobnosti (menšinového) člověka a zpytovat jeho normálnost. Zvlášť když proti menšině stojí většina, která i kdyby se stokrát mýlila a měla scestné názory, tak psychologicky svého oponenta prostě zničí tím, že je jich víc. Tlaku většiny se těžko brání.

Případ z praxe:

Máme skupinku tří lidí. Jeden z nich je proti manželství jako institucionalizované formě soužití dvou lidí. Dva z tříčlenné skupiny manželství podporují. Máme zde střet názorů. Skupinka se začne o tomto tématu bavit. Dva, kteří jsou pro manželství začnou přesvědčovat jednoho, který je proti, o výhodách a pozitivech, které z manželství vyplývají. Ten, který je proti manželství vyjmenovává negativa a nevýhody této formy společného soužití. Jde o čistý argumentační boj, zvažování pro a proti. Ovšem jen do té doby, než dojde na lámání chleba - tedy k ukončení debaty. Debata však v tomto případě nekončí smířlivě ve stylu každý má svůj názor. Debata končí využitím početní převahy. Přestože jsou pouze dva, mají nad jedincem, který je v opozici tu výhodu, že jich je více. Debata je zakončena slovy: "ty nejsi normální", což má pro danou situaci jakýsi normativní charakter. Nejde o to, co je normální či kdo má pravdu (zvlášť když pravda je tak relativní a tak subjektivní). Jde o to, jakých prostředků je použito k prosazení vlastní pravdy každého z nás.

Věnováno V+V.