Muslimové v ČR

Opodstaněný strach nebo nepodložená hysterie?

Měla jsem možnost nahlédnout do statistiky agentury STEM z roku 2006, která na základě poptávky Hospodářských novin zkoumala, jaký je postoj Čechů a Češek k muslimům. Přestože se ptali jen 659 respondentů, může to pomoci utvořit si jakýsi obrázek o tom, jak (špatné) povědomí má české obyvatelstvo o muslimech.

Ve zkratce se dá říci, že o muslimech nevědí skoro nic. Tedy až na ty běžné stereotypní představy, že představují velké nebezpečí, protože jsou všichni ve svém základě násilničtí.

V ČR žije asi 10 tisíc muslimů, kolem 400 z nich jsou čeští konvertité, zbylí muslimové jsou cizinci, kteří sem z nejrůznějších důvodů v různých obdobích přišli. To ovšem neznamená, že v ČR žije 10 tisíc praktikujících muslimů; těch aktivních, kteří vykonávají své náboženské závazky (modlitba, půst, almužna) je asi kolem 2000. Zbytek jsou lidé, jejichž náboženské zázemí je muslimské, ale sami nepraktikují islám, ani se za muslimy nepovažují. Asi jako by o vás řekli, že jste katolíci, protože na Vánoce zajdete do kostela a rodiče vás v dětství nechali pokřtít.

České země nemají s muslimy žádnou přímou historickou zkušenost, když pomineme pocit "tureckého nebezpečí" u Vídně za dob Rakouska-Uherska. Na naše území v tehdejším Rakousku-Uhersku přišli první muslimové v 19. století jako uprchlíci z balkánských válek. Potom větší zájem o naši zemi byl až v době komunistů, kteří s tzv. spřátelenými arabskými zeměmi, které se skrze svůj režim jevily jako vhodné země na soudruhování (jižní Jemen, Sýrie, Alžírsko, Libye), uzavírali různé oboustranné dohody. Mnozí z nich sem přišli studovat, usadili se tu a už tu zůstali.

S pádem komunismu se otevíraly pomalu dveře cizincům i s jejich náboženským přesvědčením.

V 90. letech přijala ČR uprchlíky z bosensko-srbských konfliktů, dále též uprchlíky z Čečenska, Dagestánu, Palestiny, rovníkové Afriky, Kazachstánu, Íránu, Afghánistánu apod. Toť k především muslimského složení těchto uprchlíků. Imigrační politika ČR není příliš přívětivá, čili asi není překvapením, že řádově dostane azyl do dvou stovek z žadatelů za rok. Více info zde.

Uprchlíci či cizinci obecně, kterým se podaří integrovat, chtějí žít důstojný život bez příchuti krve či obav z pronásledování. Jejich integrace je však z několika důvodů složitá. Jedním z nich je jakási obecná (postkomunistická) uzavřenost vůči cizincům (zvláště v menších městech, větší města už si na multikulturní model docela zvykají). Někdy jsou to důvody jako je strach z "nebezpečného islámu" či obyčejný ne však neškodný strach z cizího, neznámého.

Komunita českých muslimů je otevřená veřejnosti, kterou se snaží informovat na svých webových stránkách či v různých rozhlasových pořadech, do mešit může zajít kdokoli má zájem. Koná charitativní akce ve spolupráci např. s organizací Adra, snaží se navazovat mezináboženský dialog (má dobré vztahy s židovskou obcí). Terorismus či tzv. islámský radikalismu rozhodně odmítá a snaží se pokaždé, když se něco stane, komentovat tu situaci v médiích. Muslimové žijící v ČR mají ve většině případů vyšší vzdělání, snaží se integrovat, učí se jazyk a dodržují české zákony a rozhodně nemají snahy zavádět zde Šaríu (islámské právo). Čili reálně nehrozí, že bychom následovali francouzský či německý "vzor", kdy druhé a třetí generace, které žijí v separaci od okolní většinové společnosti cítí frustraci z nulové integrace ve společnosti, kterou si posléze na společnosti vybíjejí.

Když k tomuto výčtu přepočtu výsledky zmiňovaného průzkumu, musím si klást otázku. Co je příčinou toho, že tři čtvrtiny dotazovaných má negativní postoj k islámu a strach pociťuje 60 procent z nich?

Nasnadě je zmínit asi neinformovanost. Neinformovanost jednak lidí, kteří o islámu informují v médiích, k tomu opět pěkný výzkum zde či výše postavených osobností, které své vlastní obavy šíří mezi lidi, nebo ještě lépe celé instituce (např. na podnět Ministerstva kultury a Ministerstvo vnitra muslimové v ČR nezískali druhý typ akreditace coby náboženská skupina, který je nutný k tomu, aby skupiny získala status právního subjektu, který může stavět své školy, či konat manželské ceremonie). Tristní na tom je, že představitelé vlády, kteří se radí v těchto otázkách s BIS, pouze přejímají postoje západních politiků a znalců, kteří ze svých specifických zkušeností či též nevědomosti razí teorie o nebezpečí islámu či "střetu civilizací" apod. Pokud obyčejný člověk, který nikdy nepřišel do styku s islámem či muslimy, vidí různé narážky na teroristické útoky muslimů ve filmech, ve zpravodajství apod., úplně si umím představit, co to v něm/ní bez dalších komentářů řádných odborníků či představitelů muslimské komunity u nás vyvolává.

Mediálně přitažlivé je nějaká akce, násilí, krev (a čím víc, tím líp - jak říká třeba zahraniční zpravodajka Petra Procházková, která léta působila v Afghánistánu a Čečensku). Události, které se stali v zahraničí (Madrid, Londýn, Beslan, Bombai či NY) jsou předkládány jako jakýsi vzor a příklad toho, jaká je povaha islámu a muslimů. Málo kdo zmíní, že drtivá většina muslimů na celém světě odsuzuje násilí na nevinných lidech a formy terorismu. Nemluvě o tom, že s terorismem nesouhlasí ani jeden z ideologických podpůrců al-Káidy Sajjíd Imámovi, který v otevřeném dopise Zavahrímu (významný představitel al-Káidy) vyčítá, že zabíjení civilistů je nepřípustné. (Zdroj: Aktuálně.cz). Málo kdo informuje o tom, že při těchto událostech jsou ztráty i na stranách muslimů (v NY to nebyli pouze nebozí Američané, kteří umírali). Pak se mluví o nekompatibilnosti islámu se západními demokratickými principy a na druhé straně barikády zase političtí či duchovní extrémisté hlásají násilí vůči všem "imperialistům a sionistům." K tomu už jen pak chybí přilepit nálepku typu svatá válka - džihád a je nám profil nepřítele znám. Ovšem kdo podniká svatou válku proti komu?

Džihád je složitý termín, který mimo všechno znamená sebezdokonalování se a snaha být lepším člověkem (proto různé kategorie džihádu - viz tabulka), mj. tam též patří tzv. malý džihád - džihád mečem, který opravňuje muslimy postavit se proti tomu, kde je napadá jako jedince či jako občany státu. (to je právě rétorika těch rozzlobených mužů s plnovousy, kteří nabádají k násilí proti prohnilému západu).

Koncept "svaté války" je bližší spíše křesťanským válečníkům. Svaté války (sacrum bellum) do Svaté země, které měli ospravedlnit nábožensko-mocenskou expanzi v podobě křížových výprav, svaté války proti heretikům (čili menšinovému křesťanskému proudu jako byla různá hnutí v rámci křesťanství - vzpomeňme valdénské, albigénské či hugenoty ve Francii aj.). Zajímavostí je, že pojem "crusade" (křížová výprava) použil americký prezident G. W. Bush v souvislosti s komentářem na události 11. 9. 2001 v NY. Koneckonců termín "crusade" není jediný, který prezident užívá. Analýza užívání náboženských termínů typu prozřetelnost, boží plán apod. zde.

Z jeho projevu, jaké budou další kroky po incidentu v NY:

"... we are facing a new kind of an enemy. (...) This crusade, this war on terrorism, is gonna take a while."

Překlad: čelíme novému nepříteli. Tato kruciáta (svatá válka) válka proti terorismu, zabere nějaký čas.

.. A už se nám z toho klube křesťanský extrémismus a nová ideologická válka proti novému nepříteli - islámskému terorismu. Což, upřímně řečeno, se po pádu komunismu dalo očekávat. "Západ" ztratil svého ideologického, ekonomického i vojenského nepřítele (SSSR), tím ztratil i onu dichotomii dobrého (Západ) a zlého (SSSR a spojenci) a je proto třeba nepřítele nového, na kterém lze ukazovat svou moc. Nehledě na to, že některé křesťanské fundamentalistické kruhy v USA jistě zaplesaly radostí, protože oblast Svaté země konečně bude připravena na druhý příchod Mesiáše.

Pokud je tu nebezpečí, tak je to nebezpečí předsudků a nekorektních informací, které v lidech vyvolávají představy o tom "cizáckém podivném islámu". Česká komunita muslimů se chová příkladně, pokud to tak lze říci a mělo by platit pravidlo, že před vyřknutím nějakého soudu či tvrzení si člověk ověří své znalosti a zdroj informací.