Informovanost je nutnost

.. ale většinou chronicky chybí

Třeba v případě násilí páchaného na ženách. Tento týden probíhá v Brně akce Nechceme se bát! Jde o týdenní akci několika organizací při příležitosti Mezinárodního dne proti násilí na ženách, jenž byl OSN vyhlášen na 25. listopadu.

Určitě je tato akce výborným počinem, jak informovat veřejnost o problematice násilí páchané na ženách v rovinách sexuálního obtěžování, znásilnění, obchodování se ženami, fyzického napadání či domácího násilí (dalším tématem je samozřejmě násilí páchané na mužích, které sice není tak obvyklé jako v případě žen, ale není ani výjimečné). Akce Nechceme se bát! informovala i o problémech jako je obřízka žen (některé africké země a země Blízkého východu - ne, to nemá svůj původ v islámu), mrzačení částí těl (Čína), násilí na ženách ve válečných konfliktech či upalování vdov (Indie).

A že je informovanost nutností..

Vybavuje se mi, jak na jednom ročníku filmového festivalu Jeden svět při spotech proti domácímu násilí dva mladící ve věku pubertálním sedící přede mnou posměšně prohlásili - "ježiš, feministky". Omlouvají je jejich telecí léta, dalo by se říci, ale bohužel i mezi dospělými (nikoli však vyzrálými) se dá najít podobný nebo podobně scestný negativní názor. A troufám si říct, že nemusíme hledat dlouho. Upozorňovat na násilí na ženách je záslužná činnost a možná onoho prohlášení o feministkách svědčí o tom, že ne úplně celá veřejnost je o tomto problému dostatečně informována.

Jak jsem se dočetla, tak nejčastěji dochází k fyzickému násilí či znásilnění od známých či příbuzných. O znásilnění panují nejrůznější představy. Jedna z těch nesmyslných je třeba rozlišování násilí na typické a netypické - typickým příkladem znásilnění je vyprovokování ženou (!) např. svádivým oblečením či sexuálním provokováním muže. Z čehož je usuzováno, že znásilnění si žena způsobila sama svým vyzývavým chováním. Přestože je to absurdní, tak tento postoj bohužel není ojedinělý (a setkala jsem se s ním například i u jedné policistky, která se zrovna jedním takovým případem zabývala). Žena nemůže zodpovídat za sexuální agresi lidí kolem ní a být viněna z toho, že ji někdo fyzicky napadl, byť by to bylo vyprovokováno z její strany. A co je vůbec bráno jako provokace? To je jako vinit člověka s hezkým drahým autem, které vystavuje na odiv nebo jej prostě jen vlastní za to, že mu jej někdo ukradne. Příklad není sice úplně nejšťastnější, ale snad principem odpovídá tomu, co se snažím vyjádřit. V případě znásilnění jde mnohem více než o fyzické napadení a násilné sexuální zneužití - jde o ztrátu důstojnosti a o ponížení vedoucí k psychickým problémům.

Domácí násilí je věcí soukromou

Celá věc se komplikuje, protože k násilí dochází především v soukromí, čímž se tak nějak trapně toleruje a trpí argumentem, že to je věc soukromá a nikomu do toho nic není. Možná proto zákon 135/2006 Sb. o policejním vykázání násilníka z domu na dobu deseti dní nabyl platnosti teprve od 1. 1 2007. Co je na tomto zákonu ovšem tristní je § 21a/1, ve kterém se píše, že k vykázání z domu lze dojít v případě, že:

"Lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že dojde k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo zvlášť závažnému útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn toho, kdo je podezřelý z takového jednání, vykázat z bytu nebo domu společně obývaného s ohroženou osobou..." (zvýrazněno mnou).

Na první pohled vypadá dobře, že konečně existuje zákon, který se nějak snaží chránit oběti domácího násilí. Následuje však několik ale.

• Prvním z nich je, že zákon je formulován poněkud vágně a záleží především na vůli policistů, jak budou postupovat.

Z toho plyne, že:

• Zákon lze uplatnit na základě zjištěných skutečností... - čili policistu musí oběť nejprve přesvědčit, že dochází k násilí na její/jeho osobě. Pokud oběť přivolá policii v době, kdy právě dochází k útokům, má jistě dobré fyzické důkazy (např. modřiny, podlitiny, zlomeniny).
• Co když ale oběť má pouze strach, že opět dojde k útoku, ale nemá žádný fyzický důkaz toho, že k tomu může dojít? Viz "zejména s ohledem na předcházející útoky". Ideálně má tedy k útokům docházet opakovaně, protože jednou dvakrát ujedou nervy každému ?
• Policista jedná též s ohledem na předcházející útoky a na základě svého předpokladu, že může dojít k nebezpečnému útoku, může viníka vykázat. Co když ale policista k takovému závěru nedojde a bude předpokládat, že oběť si špatně vyložila chování agresora?
• Naštěstí je zde ale uvedeno, že lze vykázat i podezřelé osoby z páchání násilí. To je kouzelná formulka, ale co když policisté neshledávají agresora podezřelým?

Mnohem větší problém, který představuje kapitolu samu o sobě, je pochroumaná psychika obětí, které z nejrůznějších důvodů jako je strach, stud či víra v to, že už se to nebude opakovat znemožňuje informování o trestném činu příslušné orgány. Oběti docházejí k závěru, že agresivní chování vůči nim nějak samy vyprovokovaly a že si jej zasloužily nebo též násilníkovu agresi omlouvají špatným dnem, alkoholem apod. Proto je velmi těžké v ponížení a strachu vyhledat pomoc.

Pozitivní však je, že pomoc existuje v podobě několika organizací, které se zaměřují především na ženské oběti domácího násilí. Tyto organizace umožňují oběti anonymně přespávat v jejich zařízeních, nabízejí právní i psychologickou pomoc a pomáhají ženám (i jejich dětem) začít znova. V Brně takových organizací existuje několik: Persefona, Magdalenium, Domov sv. Markéty - mimochodem tyto organizace se spolu s dalšími podílely na realizaci akce Nechceme se bát!