Jsem marnivá

Je těžké to přiznat, ale je to tak. Jsem marnivá. Uvědomila jsem si to, když jsem prohledávala inzertní web s brigádami.

Dumala jsem nad tím, proč si vlastně hledám brigádu. Tedy, ne že bych oplývala velkými finančními částkami, ale přesto nějak pořád vycházím. Menší brigáda by mně ovšem ulehčila situaci a ušetřila zvažování, zda si koupit něco nového a hezkého nebo ne. A to byl přesně ten moment, kdy jsem si svou marnivost uvědomila. Nepotřebuju brigádu nutně, abych přežila nebo abych si měla za co koupit jídlo a platit nájem.

Potřebuju peníze, abych mohla utrácet po kavárnách, kulturních a sportovních atrakcích. Abych měla už snad padesátou kabelku v jiné barvě (no dobře, přeháním, tolik jich nemám), abych měla svršek, který se mi líbí a tak dál. Neříkám, že je na tom něco špatného, pokud to nehraničí s obsesí, ale je to pramen mé nelibosti vůči vlastnímu tlaku najít si brigádu. Vždyť vyžít se dá s málem a uspokojovat moje pomíjivé potřeby snad ani není nutné.

Ne že bych tady teď chtěla zabředávat do filozofických myšlenek o asketismu, jeho výhodách, nevýhodách a příčinách. Ale něco na tomto počinu je. Tedy zvlášť co se týká střídmého chování. Deset párů drahých bot neudělá člověka šťastným, stejně jako shromažďování libovolných jiných věcí (akorát je s tím problém při stěhování) nebo kupování luxusního jídla pro uspokojení chuťových buněk a tak dále. U mě osobně to spíše vede k tomu, že s jídlem roste chuť a končí to v absurditách, kdy mě rmoutí to, co nemám.

Docela trefně o tom píše prof. Hana Librová v knize Pestří a zelení: Kapitoly o dobrovolné skromnosti (se Stranou zelených to nemá nic společného), kde apeluje na to, aby se člověk choval umírněně a střídmě... asi je o něco těžší se z toho vymanit či o tom aspoň přemýšlet v této konzumní době, kdy je naopak propagováno čím víc toho máš, tím šťastnější jseš.

Negaci tohoto tvrzení vidím třeba na uprchlících, se kterými "pracuju". Ač si prožili své a jejich zkušenosti si často nemůžu ani představit natož pochopit, čím prošli, zdá se, že se umějí spokojit s tím, co mají, přestože žijí v podprůměrných podmínkách (třeba jedna rodina o pěti členech v jednom pokoji, společné koupelny pro všechny na patře apod.). Nějak to vyvrací tu touhu pořád něco hromadit, získávat a vlastnit.... a ....

A.... jak jste na tom vy?