Tanec přes plot

... divadelní i lidský zážitek.

Nedávno jsem měla možnost vidět divadelní výtvor Tanec přes plot pražského Divadla Archa (režie Jana Svobodová). Na tomto kousku byly zajímavé dvě věci: provedení a především téma: uprchlictví.

Nejprve k tomu provedení. Představení mělo šest menších scén, čili při vstupu do divadla jsme dostali barevnou kartičku, podle které nás postupně policisté (studentstvo DAMU) volali ke všem jevišťátkům, kde nám vyprávěli jednotlivé veselé i teskné příběhy několika azylantů žijících na našem území. Dozvěděli jsme se střípky ze života Khupiho (Barma), Mariny (Čečensko), Kasema & Mei (Kurdistán a Čína), Gugara (Arménec z Gruzie) a v neposlední řadě nás nechali nahlédnou do odpoledne sekretářky fiktivního náměstka, který se zabývá tématem migrace a uprchlictví (náměstka skvěle ztvárnil Jan Budař, který svolil k této mini roli a nechal ze sebou natočit několik scén, které nám byly promítány na plátno). K tomu všemu v přesunech mezi jednotlivými scénami hráli hudebníci a stejní herci v kapele All Star Refjúdží Band (z angl. refugee - uprchlík) takovou smíchaninu raggea a klezmeru. Mimochodem ta hudba byla skvělá a klarinetista Michael Romanyshyn mě naprosto fascinoval svou hrou na klarinet (nebo raději kouzlením a čáry?).

K tématu je pro mě těžší vyjadřování. Téma bylo uprchlické o životě uprchlíků, o tom jak utíkali ze své země, co tam prožili a jak se dostali do ČR. Především to ale bylo velice lidské, protože slovo uprchlické mi příjde takové cizí a neosobní. Záměrem režisérky Jany Svobodové bylo ukázat příběhy obyčejných lidí, kteří ve své zemi ztratili hmotné a materiální zabezpečení a především pocit jistoty a bezpečí. Některé příběhy v rámci představení byly až jímavé, velmi emoční (což je pochopitelné z důvodů, čím si většina lidí prošlo), přesto české publikum (takové to méně citlivé a empatické) to mohlo popudit, protože třeba nemají rádi, když jim takhle někdo otevřeně vykládá o svém utrpení. Byly tam však i příběhy, které popisovaly obyčejné lidské touhy, které nemohly být kvůli válce v rodné zemi naplněny. Nejvíce mě proto oslovil příběh Gugara - Arménce z Gruzie, který si přál otevřít kadeřnický salón a mít konečně své holuby, které nechal doma v Gruzii, když utíkal. Všechny scény končily nakonec dobře, protože všem lidem žádajícím zde o azyl byl azyl poskytnut, takže přes smutné příběhy života jednotlivců jako útěk z domova, který je sám o sobě frustrující, mučení pro politickou či náboženskou nepohodlnost a strach o vlastní život či život rodinných příslušníků, herci (někdy v roli sami sebe) mohli na závěr říct, že jsou už spokojeni, protože získali azyl, mohou tady zůstat a nehrozí jim vyhoštění do země, ve kterých je někdo může kdykoli zabít.

Co se mi nejvíce líbilo byla právě ta snaha ukázat životy uprchlíků z lidské perspektivy. Snažit se lidem vysvětlit, že jsou to stejní lidé jako my, kteří mají svá přání a touhy, ale často chybí možnosti a prostředky tyto touhy naplnit. Ukázat, že lidé, kteří zde získají azyl, se umějí začlenit do společnosti a jsou té společnosti přínosem a možná více než my Češi ocení svobodu, kterou naše země nabízí.

Smutným faktem zůstává, že česká politika je spíše vůči emigrantům a žadatelům o azyl negativní (viz např. novela azylového zákona). Celkově je udělen ročně azyl pouze asi 4 procentům žadatelů. Z vlastní zkušenosti vím, čím vším žadatelé o azyl prošli a jakou byrokratickou mašinérií ještě procházet musí, když přijdou do styku s českými úřady a jejich neochotou pomoci či se aspoň o to pokusit. Možná právě proto jsou oblíbenou destinací uprchlíků např. USA či skandinávské země, kde je mnohem větší multikulturní porozumění mezi lidmi.

Nebo statisticky: