Už těch umírajících kolem mě bylo dost

Vím, že smrt je přirozená součást života.

Za hezkou smrt považuju smrt přirozenou, ideálně sešlost stářím, poklidně usnout a už se neprobudit. Když jsem měla přemýšlivé období v době dospívání, dokonce jsem se tak nějak zvláštně na smrt těšila, protože jsem byla zvědavá, co se se mnou stane, až moje fyzické tělo už nebude fungovat. Jinými slovy, nepřišlo mi morbidní o smrti uvažovat, protože jsem ji prostě akceptovala a brala jako začátek něčeho dalšího.

V posledních několika měsících se však začíná můj pohled na smrt trochu měnit. Možná to souvisí s tím, že jsem byla v poměrně krátké době na dvou smutečních rozloučeních - jednou mé stejně staré spolužačce ze základní školy, kterou zavraždil její expřítel, jednou na rozloučení s hodným a oblíbeným rodinným příbuzným, který trpěl vážnou chorobou.

Dnes jsem se dozvěděla, že má bývalá spolužačka ze střední školy spáchala sebevraždu. A tak nad tím celý den přemýšlím a nemůžu se od té myšlenky odtrhnout. Kdybych věděla, že má problémy, nabídla bych ji pomoc? A kdybych ji tu pomoc nabídla, pomohlo by to něčemu? Nad čím přemýšlí člověk těsně předtím než se zabije? Lituje toho a uvědomuje si, že už to nemůže vzít zpět? A nebo si oddychne  a myslí si "už brzo to skončí"? Proč člověk neustále tápe po smyslu - aby měl důvod žít?