Rockies Rock!

aneb cesta do Skalistych hor

Budu pokracovat ve vypravovani tentokrat z posty ve meste Jasper, coz je mestecko ve stejnojmennem narodnim parku Jasper National Park v provincii Alberta (u hranic s provincii Britska Kolumbie).

Co jineho o Skalistych horach napsat, abych se porad jenom nerozplyvala nad tim, jak jsou to krasne hory, kamkoli se podivam, nevim. Fadne se da rict ze to jsou hory (v nadmorske vysce pres 2 000 metru), jezera a lesy. Semtam kamzik, los nebo sob, pripadne cipmunky a veverky. V podstate nelze udelat chybu, at se vydame nebo podivame kamkoli.

Emerald Lake (Smaragdove jezero). Kvalita zobrazene fotky rozhodne neodpovida realite.

Jezera maji pruzracne cistou vodu (napr. obrazek vyse - Smaragdove jezero se to nejmenuje jen tak, voda je pruzracne zelena). Do vetsiny z nich voda steka z hor ci primo z ledovcu. Vodopad Takkakaw (v inuitskem jazyce Cree to znamena "je nadherne") je napr. napajen z ledovcoveho jezirka, do ktereho se voda dostava z pomalu roztavajiciho ledovce. Tento vodopad je jeden z nejdelsich v severni Americe (380 m) a nachazi se v narodnim parku Yoho. Podarilo se nam vylezt tak vysoko, jak to kamenita cesticka dovolila, dal uz bychom si hrali na skalni kozy.

Vodopad Takkakaw v narodnim parku Yoho, Britska Kolumbie.

Pohybujeme se v "zakladnim tabore" (to jsou vetsinou kavarny, kde snidame) v nadmorske vysce kolem 1 300 metru, takze po ranu teplota nedosahuje moc prijemnych hodnot. Ale pres den, kdyz sviti slunicko, tak se vzduch docela otepli (pokud zrovna nefuci vitr). Dnes 15. 9. 2008 bylo dokonce 23 stupnu. Hadam, ze zacina babi leto.

Prakticke informace o narodnich parcich

Vstupy do narodnich parku v Kanade se plati. Lze si koupit permanentku na rok (za $136, coz je cca 2 176 Kc) nebo na konkretni pocet dni. Permanentka opravnuje majitele/majitelku a kumpany vstoupit do vsech narodnich parku Kanady. Vstup se pocita na auto nikoli cloveka. Nikdo nekotroluje, kolik lidi v aute sedi, takze napriklad v poctu peti je uz castka prijatelnejsi.

Zvirectva je zde hodne. Pohybuji se poruznu vsude mozne. Nektera zbloudivsi zavitaji i na vozovku ci na parkoviste. Proto tady maji napriklad popelnice zvlastni otevirani, kam se musi zasunout ruka a tim se otevre poklop. Jedine tak se dari omezit medvedum vstup do popelnic a prohrabovani odpadku. Nicmene treba myvalove se svymi packami dokazou otevrit i toto zarizeni. Zvirata jsou docela smela a chodi i na cestu, coz se nam stalo vcera, kdyz jsme jeli k jezeru Maligne Lake. V narodnich parcich plati omezena rychlost - tady to je 70 km/h. Jela jsem o neco rychleji (jizda s automatickou prevodovkou je opravdu zabava, kdyz zjistite, jak se vlastne auto bez spojky rozjede ;-) a o necem podivnem na ceste me upozornila az zpomalujici auta prede mnou. Po ceste si vykracoval (asi) kamzik. Na zpatecni ceste se nam podarilo videt celou jeho rodinku. Bylo mi jich lito, protoze lacni turisti si je porad fotili, auta se tam zastavovala, a ta nebozatka nemohla prejit na druhou stranu cesty k jezeru, protoze je ta auta desila. Takze tak neohrabane poskakovala po skale nad nami, az jsem si docela zive predstavovala, jak nam jedno z mladat pristane na strese. Taky jsme zjistili, ze Losi jezero (Moose Lake) se nejmenuje losi nahodou... Zvirata jsou krotka, chodi docela blizko k lidem. Na medveda hnedeho ani na grizzlyho jsme tedy zatim nenarazili - nastesti. I presto vsechno, co tady prirucky rikaji o tom, jak se chovat v pripade, ze narazite na medveda, si nechci tuhle teoretickou znalost zkouset v praxi. Kdybyste nahodou na medveda narazili, tak neutikejte! Mate se mu pomalu klidit z cesty couvanim a mluvit na nej klidnym hlasem, at pozna, ze jste clovek ne hrozba nebo korist.

Pozujici cipmunka u Sirove hory (Sulphur Mountain)

Cestovani po parcich - aby nedoslo k mylce, narodni parky v Kanade maji obrovskou rozlohu, nejde o jeden dva lesy, ale o cele hektary pozemku, ktere lze prejet za nekolik hodin. Auta tady pres narodni parky normalne jezdi, dokonce tady vede dalnice (Parkway 1 z Banff National Park az do Jasper National Park). Bez auta se tady casto ani neda dostat do kyzene destinace. Jen nevim, jak velky to ma dopad na zivotni prostredi. Dneska jsme na ture potkali pani na koni, ktera rikala, ze chteji kone z narodnich parku vykazat. Nejak jsem nechapala, cim kone do narodniho parku nepatri a auta ano.

Hora u Maligne Lake.

Cesticky a stezky jsou nejrozmanitejsi delek a kvality povrchu. K tem nejvice turisticky oblibenym mistum vedou asfaltove chodnicky, lanovky ci lze dojet autem primo az na misto. Takze to umoznuje pohyb snad uplne vsem lidem, kteri park navstivi. A ze jich na takovych cestickach potkavame. Na tech mene turistickych mistech (ta se poznaji tak, ze nemaji asfaltove chodnicky ;-) uz neni ani tolik lidi a mame vetsi pocit, ze jsme v narodnim parku a ne nekde v Luzankach (pozn. pro nebrnenske obyvatelstvo: jde o mestsky park). Takze se da chodit na tury, ktera maji kilometr nebo kilometru 40, zaberou tri dny a je nutne mit lepsi vystroj na chozeni. U nekterych oblibenych mist jsou i obchudky s darky (zkratka konzum plyne v plnem proudu), kavarny a rychla obcerstveni. Jedine, jak to misto rozeznat od mista mimo narodni park jsou suche zachody.

Ceka nas zitra prejezd do Lake Louise a dva dny v tomto mestecku v narodnim parku Yoho. Tedy se jdu na to poradne vyspat. Vzdalenost je to kratka - kolem 230 km, cca 4 hodiny jizdy autem, cili jedna z kratsich destinaci. Do Vancouveru, kam jedeme autobusem, to bude kolem 1000 km a pojedeme celkove 12 hodin busem. A to jde jen o prejezd od v rámci západní Kanady.. takový regionální výletek.