Raduza | Mužství vs. lidství

Uvědomělý pohled na mužství z pohledu muže

Pročítám se knihou od Normana Mailera Americké tajemství. Pojednává o kontroverzní postavě Lee Harvey Oswalda, domnělého vraha amerického prezidenta J. F. Kennedyho. Kromě příběhu Oswalda mě zde zaujala jedna pasáž:

"Málokdo si uvědomuje, že mužnost není něco, co je nám dáno, ale něco, co je třeba si vydobýt. Smělost, upřímnost, soutěživost, samostatnost, odvaha a novátorství se nedostávají do vínku společně s penisem a šourkem.

Kdepak, tyhle mužné vlastnosti si člověk vydobývá udatnými činy, dodržováním svého osobního kodexu a maximální věrností tomu nejlepšímu, co v něm je."

(Norman Mailer, Americké tajemství, Mustang, Plzeň 1997, s. 369)

Vždycky mě zajímalo, co se myslí tím, když se řekne "pochlap se" či "vzmuž se". Co přesně je tím myšleno? Existují vlastnosti, kterou jsou vlastní pouze mužům a vlastnosti, které jsou dané pouze ženám?

Líbí se mi na tomto názoru myšlenka, že to, co je považováno za mužské vlastnosti je vlastně kulturní konstrukt společnosti (jak by řekli někteří postmodernisté). Podobně jako uplatňování určitých společenských vzorců chování, bránění tzv. tradičních rolí založených na genderu či zachování určitého kodexu oblékání. Vše by alespoň podle mého názoru mělo být chápáno v kontextu doby a regionu. V dnešní době by nikoho například nenapadlo obléct se na poslední rozloučení s pozůstalým/pozůstalou do bílého. V shakespearovské Anglii se však na pohřby oblékalo do bílého, protože bílá barva vyjadřovala smutek a černá naopak veselí. To, co je dnes chápáno jako fungující tradiční rozdělených mužských a ženských rolí je podle postmodernistů výsledkem společenského konstruktu, který má legitimizovat určité způsoby chování. Možná to ve slabších náturách způsobí pocit, že ženy patří za plotnu a muži do práce, protože ten nátlak společnosti je skutečně silný. Jistě nepopírám biologický a fyziologický fakt, že pouze žena může v současnosti ve svém těle nosit plod a posléze jej porodit a kojit. Neměla by ovšem být eliminována do sociální role rodičky-matky, zvlášť v tomto regionu této doby, kdy je možno využít několika alternativ. A už vůbec by se takovéto počínání nemělo chápat jako primární role ženy ve společnosti. Aneb jak řekl jeden arabský myslitel - upřít ženě podílení se na veřejném životě je jako vynechat názor půlky lidstva.

Myslím ale, že je třeba se zamyslet nad tím, z jakého kontextu vychází postoj >>muž politik, válečník, obchodník pohybující se ve veřejném prostoru vs. žena matka, pečovatelka působící v soukromém (rodinném) prostoru<<. Ono tradiční dělení ženských a mužských rolí vychází především z náboženského či chcete-li kulturního kontextu. Vyvíjel se už v době patriarchálního judaismu přes dobu patrilineárního antického světa do éry vzniku a etablování křesťanství, které se vyvíjelo a utvářelo jednak v konfrontaci s judaismem a antickými kulty, jednak v tomto podhoubí vyrůstalo, tedy několik vzorců přejalo. Až na výjimky ženám nebylo umožněno aktivně se spoluúčastnit na vykonávání veřejných funkcí, protože její místo bylo jasně dáno - ženám náležel soukromý (domácí) prostor a výhradní péče o muže a děti. V judaismu a antice se tyto dva světy prolínaly, ovšem jejich vymezení bylo mnohem přísnější než je tomu dnes, kdy stále do určité míry zachováváme tyto dvě oblasti. Např. co se týká našeho práva soukromí na náboženské vyznání, sexualitu či politické preference - říkáme, že je to naše soukromá záležitost. V antice naproti tomu náboženské a politické záležitosti nebyly věcí soukromou (až na výjimky v podobě mysterijních kultů), ale naopak nutně veřejnou, protože tak se posiloval charakter společnosti a byl mu dán i řád a opodstatnění - zde naopak veřejná účast na náboženském obřadu a hlásání příslušnosti ke kultu bylo nutné a privatizování by bylo chápáno jako jakási vlastizrada (zvlášť když postava římského panovníka byla zboštěna).

Proto souhlasím s myšlenkou, kterou tak dá se říci novátorsky ve své knize prosadil Norman Mailer. Charakterové vlastnosti nejsou otázkou genderu, ale společenské výchovy a tomu, co vám odmalička vštěpují rodiče, blízcí či náboženské prostředí společnosti do hlavy. Ani tolik nezáleží, zda jste ateisté či věřící, protože i u ateistů se projevuje sounáležitost s kulturní tradicí, která vychází z konkrétního náboženství - a tím je v tomto regionu křesťanství. Ať se nám to líbí více či méně, některými společenskými vzorci chování křesťanství jsme ovlivněni více než si chceme připustit.

Všechny názory a postoje typu muži nepláčou, muži nevyjadřují emoce, muži se musejí postarat o rodinu, protože jsou tzv. živitelé (kolik žen v ČR ovšem působí jako profesionální hospodyně a kolik procent žen pracuje?) vs. ženy jsou slabší polovičky či žena je emocionální a iracionální se ale posléze mohou proměnit v realitu, protože když tuto roli přijmeme a začneme ji hrát, nezáleží už na tom, co vychází z naší povahy či ze společenského kulturního dědictví.